Jak žili
Potrava
Většinu dinosaurů můžeme rozdělit na
herbivorní (býložravce) a karnivorní
(masožravce). Mezi ty první patřili plazi s širokou tlamou
jako byl Euoplocephalus nebo Maiasaura,
kteří spásli, na co přišli, i druhy s úzkou
tlamou, vybírající si jen určité
rostliny. To byl například Edmontonia a Stegosaurus.
Ankylosauři měli primitivní drobné zuby oddělené
mezerami, kdežto rohatí dinosauři byli mnohem pokročilejší
a jejich výkonné zuby tvořily souvislou řeznou hranu.
Výběr rostlin, které požírali, určovala výška
zvířat. Malý Lesothosaurus nebo krátkonohý
Scelidosaurus se museli spokojits nízkými travními
porosty, ačkoli se někteří malí býložravci
dovedli postavit na zadní a spásat keře. Naproti tomu
dlouhokrcí sauropodi a prosauropodi byli dost velcí,
aby mohli okusovat výhonky v samých vršcích
stromových korun. Masožraví dinosauři se živilli
svými býložravýmí příbuznými
i jinými živočichy. Velcí teropodi, jako
Tyrannosaurus a Allosaurus si troufli na kořist podstatně větší
než byli sami. Menší dravci, například Deinonychus,
pokud lovil ve smečce, se odvážili strhnout i ornitopoda tak
velkého jako Iguanodon. Ti nejmenší, ale nejčilejší,
jako Compsognathus, lovili drobné jaštěrky a větší
druhy hmyzu. Někteří dinosauři měli dokonce zvláštní
dietu. Baryonyx s krokodýlími čelistmi byl
pravděpodobně lovcem ryb, kdežto bezzubý Oviraptor se
patrně musel spokojit s vejci a měkkýši a segnosauři se
živili především termity. Existovali ovšem i dinosauři
všežraví, například Massospondylus, který
svým chrupem s drobnými hrbolkatými zoubky
žvýkal stejně maso jako rostlinné tkáně.
Souboje
Většina teropodů měla ostré zuby i
drápy, takže pro ně nebylo problémem proniknout
tuhou, šupinatou kůží jejich oběti. Velcí teropodi,
jako třeba Tyrannosaurus, sledovali stáda býložravců
a obvykle napadali opozdilce; zabíjeli je tak, že jim
způsobili velké krvácející rány
na krku. Dromeosauři zase lovili ve smečkách, své
oběti štvali a velkými drápy na druhém prstu
jim rozpárali břicho. Malí lovci muší váhy,
jako Ornitholestes, střelhbitě pronásledovali ještěrky a
chytali je čelistmi vyzbrojenými ostrými zuby anebo
drápkatými předními nohami. Proti útokům
dravců se každý z býložravců bránil po svém.
Titanosauři, stegosauři, scelidosauři a ankylosauři měli štít
ve své pevné kůži, hustě poseté kostěnými
hrbolky a trny. Většina sauropodů, ptakopyskatých
ornitopodů a ceratopsidů se chránili před dravci, aspoň
částečně, jejich velikost, zvláště pokud žili ve
stádech. Napadení prosauropodi, sauropodi a iguanodoni
se dovedli účinně bránit, používali jako
zbraně hrotu na palci nebo drápů. Diplodocia a titanosauři
švihali svým mohutným bičovitým ocasem,
Shunosaurus a někteří ankylosauři násobili zničující
švich ocasu kostěnými útvary na jeho konci. Tyto
kostěné kyje byly velmi nebezpečné. Méně
dobře chránění býložravci užívali
jiné strategie, aby přežili. Scelidosaurus se například
přikrčil a přitiskl k zemi a nepříteli nastavil svůj
obrněný hřbet. Tato taktika byla ostatně poměrně běžná
a mnozí ji využívají dodnes. Bezbranní
lehcí, po dvou běhající dinosauři, zejména
pštrosům podobní ornitomimové, spoléhalina své
rychlé nohy, na které těžcí dravci nestačili.
Také menší druhy z příbuzenstva hypsilofodonů
vyznávaly zásadu, že kdo uteče, vyhraje. Jistě
můžemepředpokládat, že menší druhy hledaly také
záchranu v úkrytu, ale to už lze jen těžko dokázat
z pouhých kosterních zbytků.